Pracovní název nového souboru Radka Brousila zní Studio Works 2. Číslice 2 upozorňuje, že patrně existuje starší soubor stejného názvu, na který ten nový reaguje. Mnozí tak mohou znejistět, jestli budou rozumět „dvojce“ bez znalosti „jedničky“. Podobnou nejistotu zažíváme, když jdeme do kina na volné pokračování filmu, který jsme neviděli. V Žilině jsme to řešili lišácky a výstavu pojmenovali tak, aby návaznost na nevystavený, první soubor nebila do očí. V textu ji ale opět vtáhnu do hry, abych autora představil nad rámec zkušenosti s jeho posledním dílem a dílčím způsobem přiblížil diskurzivní prostředí, které svou tvorbou vytváří.
Vernisáž 16. 4. 2014 o 17.00, výstava potrvá do ± 9. 5. 2014.
Starší Studio Works jsou snímky technického zařízení fotografického ateliéru. Stativy, světla a stínidla, za běžných okolností stojící mimo rám obrazu, se při této příležitosti ocitli před objektivem coby modely. Na žádné fotografii tak sice neplnili původní funkci, jejich účelová konstrukce ovšem posloužila k objevování jejich výtvarného potenciálu. Třebaže šlo poznat, že Brousil vychází ze zkušeností s konceptuálním zkoumáním povahy fotografické reprezentace, bylo zjevné, že se posouvá za ni, k intimnímu dialogu s věcmi, jimiž je fascinován jako krásnými stroji. Fetišizace techniky (jev v podstatě velmi rozšířený) subjektivizovala těžiště Brousilovy tvorby a zároveň otvírala prostor úvah o síle vazeb mezi „pracovníkem“ a jeho nástroji, přerůstajících pragmatická a racionální hlediska.
Studio Works 2 se od „jedničky“ odlišují víc, než by se na první pohled zdálo. Brousil v nich mnohem více přihlíží k procesu inscenace fotografované scény. Také technické zařízení fotografického studia zapojil klasičtějším způsobem jako služebný činitel, odhalující a skrývající to, co fotograf chce nebo nechce předložit k vidění. Ateliér (respektive jeho výsek před objektivem) je tak prezentován jako jeviště iluzí, na kterém fotograf působí jako jakýsi moderní mág. Brousilovým záměrem ovšem nebylo nechat diváky „představení“ sedět pouze v hledišti a proto je pustil i do zákulisí, odkud mohou sledovat, jak je iluze vyvolávána. A zde se mimochodem fotografická technika opět vstupuje do obrazového pole a uvádí nás do hry na triviální paradox různých světů, jež jsou ve skutečnosti světem jedním, pouze nahlíženým z různých, fotografem definovaných úhlů pohledu.
Studio Works 2 na tedy starší soubor navázaly co do základního rozvrhu reflexe „ateliérové práce“. Není od věci také znovu připomenout jejich úlohu v uvolňování autorovy závislosti na objektivizačních konceptuálních praktikách. Vnáší-li však Studio Works 2 do Brousilovy tvorby něco nového, pak to je jednak humor, s nímž jsou ustavovány relace mezi jeho (opět) esteticky vytříbenými fotografiemi, a jednak – v serióznější rovině uvažování o fotografii jako médiu vizuální komunikace – zahájení hry s představivostí recipienta coby aktivního „čtenáře“ obrazu. Brousil testuje tvárnost úsudku o tom, co snímky líčí, prostřednictvím prvků, které coby znaky svádějí k jednomu či druhému pólu onoho triviálního paradoxu, nebo naopak tuto základní dvojpólnost narušují. Skokově se pohybuje také mezi abstrakcí, krajinářstvím a figurací a v mnoha případech vytváří specifické žánrové hybridy. Pro pozorného a ochotného diváka tak Studio Works 2 mohou být komplexním zážitkem zvratné povahy porozumění fotografii, vždy podmíněnému systémem diskurzivních pravidel spojujících recipienta s autorem, jež autor může respektovat, nebo – jak je tomu v našem případě – rozostřovat v jednotlivých obrazech a jejich společné konstelaci. Manipulativní charakter fotografické inscenace tak zde sice maximalizován, zároveň ale doveden na hranici vyrušení negativního dojmu z ní. Teprve na základě tohoto systému dodržování a porušování pravidel lze plně rozvinout prostor společné hry s kognitivními procesy v různě nastavovaných podmínkách.
Jiří Ptáček
